Posledních několik let mám pocit, že se kolem zdravého životního stylu točí pořád stejná myšlenka. Když se nám něco nedaří, měli bychom přidat. Být disciplinovanější. Mít pevnější vůli. Lépe plánovat. Víc se snažit.
Jenže čím déle se zdravému životnímu stylu věnuji a čím více žen na jejich cestě potkávám, tím méně si myslím, že právě disciplína bývá tím, co nám nejvíce chybí.
Naopak. Mám pocit, že většina žen se snaží až příliš.
Snaží se být dobrou mámou, partnerkou, zaměstnankyní nebo podnikatelkou. Snaží se vařit kvalitní jídlo, pravidelně se hýbat, zvládat domácnost, myslet na ostatní a ještě ideálně nezapomínat sama na sebe.
A když se to nedaří, velmi často hledají chybu samy v sobě.
Jenže co když problém není v tom, že se málo snažíme? Co když je to přesně naopak?
Naše tělo nepotřebuje jen zdravý talíř a dostatek pohybu. Potřebuje i pocit bezpečí.
Když mluvím o bezpečí, nemyslím tím život bez problémů nebo bez stresových situací. Ty budou součástí života vždy.
Mluvím o tom, jak se cítí naše tělo, když ráno vstáváme, když večer uleháme, když chytáme večeři pro rodinu.
Schválně si během běžných každodenních činností zkus občas všimnout, co právě dělá tvoje tělo. Nejsou sevřené čelisti? Nemáš zvednutá ramena až u uší? Nezadržuješ dech? Není zbytečně stažené břicho nebo pánevní dno? A co prsty na nohou – jsou uvolněné, nebo je nevědomky svíráš? Nemusíš nic složitě měnit. Jen si toho všimnout. A pokud to půjde, zkus tělu dovolit alespoň o malý kousek víc povolit.
Hlavním úkolem našeho těla totiž není spalovat tuk, budovat svaly ani zvládat všechny položky na dnešním seznamu úkolů. Jeho hlavním úkolem je udržet nás naživu.
A právě proto náš nervový systém neustále vyhodnocuje prostředí kolem sebe. Je to bezpečné? Můžu si dovolit uvolnit se? Nebo bych měla být raději ve střehu?
Možná si říkáš, že žádné nebezpečí kolem sebe nemáš.
Jenže naše tělo nevnímá jen skutečné ohrožení v podobě nebezpečného zvířete nebo zlého člověka. Velkou zátěží pro něj je i dlouhodobý spěch, neustálé přepínání pozornosti, pracovní tlak, nedostatek spánku, minimum odpočinku nebo pocit, že musíme být pořád dostupné a všechno zvládat.
Tohle všechno jsou signály, které náš nervový systém zpracovává.
A pokud jich přichází příliš mnoho a příliš dlouho, začne podle toho fungovat i celý organismus. A není to jen otázka psychiky.
Ve chvíli, kdy je tělo dlouhodobě ve střehu, přesouvá energii tam, kde ji v danou chvíli považuje za nejdůležitější – do svalů, mozku a systémů, které nám pomohou zvládnout zátěž nebo případné nebezpečí. Naopak procesy, které nejsou pro okamžité přežití nezbytné, upozadí.
Méně energie tak může směřovat do trávení, vstřebávání živin, regenerace, imunity, hormonální rovnováhy nebo reprodukce. Tělo jednoduše vyhodnotí, že právě teď není vhodná chvíle na opravy, obnovu ani dlouhodobou péči.
To samozřejmě neznamená, že jeden náročný den nebo jedno stresové období způsobí zdravotní problémy. Naše tělo je neuvěřitelně odolné a s krátkodobým stresem si umí velmi dobře poradit. Potíž nastává ve chvíli, kdy se z pohotovostního režimu stane náš každodenní standard.
Pak se může stát, že i přes kvalitní jídelníček, pravidelný pohyb a snahu dělat všechno „správně“ se stále cítíme unavené, hůř trávíme, častěji stonáme, bojujeme s hormonální nerovnováhou nebo máme pocit, že naše tělo jednoduše nespolupracuje. Jednoduše se snaží zajistit hlavně zajistit naše přežití.
Paradox dnešní doby
Možná nikdy v historii jsme neměli tolik informací o zdraví jako dnes. Stačí pár kliknutí a během několika minut se dozvíme, co jíst, jak cvičit, kdy chodit spát, jak dýchat, jak zvládat stres nebo jak podpořit hormony. Knihy, podcasty, sociální sítě, online kurzy, protokoly, manuály… možností je nepřeberné množství.
Jenže právě v tom možná spočívá jeden z největších paradoxů dnešní doby.
Problém většiny z nás už dávno není nedostatek informací. Problém je, že se v jejich množství ztrácíme. Máme pocit, že bychom měly dělat ještě něco navíc. Ještě jeden doplněk stravy. Ještě jednu rutinu. Ještě jednu techniku na zvládání stresu.
A zatímco přemýšlíme nad tím, co všechno bychom ještě měly dělat, často zapomínáme na to nejdůležitější – být skutečně přítomné u toho, co už děláme.
Protože není jedno, jestli snídani sníme ve spěchu mezi e-maily a myšlenkami na celý den, nebo jestli si na ni na pár minut opravdu sedneme. Není jedno, jestli jdeme na procházku jen proto, že bychom měly nachodit určitý počet kroků, nebo jestli během ní na chvíli zvedneme oči od telefonu a všimneme si, co se děje kolem nás. A není jedno ani to, jestli se na pět minut zastavíme jen proto, abychom odškrtly další položku z checklistu, nebo proto, že chceme nechat naše tělo opravdu vydechnout.
Nepotřebujeme další návod. Potřebujeme začít mnohem více prožívat to, co už dávno víme. Právě v těchto zdánlivě obyčejných chvílích totiž dáváme svému tělu ten nejdůležitější signál – že je v bezpečí.
Co našemu tělu pomáhá cítit se bezpečněji
Možná tě teď napadá, že to zní hezky, ale jak takové bezpečí vlastně vypadá v běžném životě?
Paradoxně nejde o žádné složité techniky.
- Je to pravidelnost.
- Dostatek denního světla.
- Vědomá rána pro snížení napětí do celého dne.
- Večerní návyky pro kvalitní spánek.
- Jídlo, na které máme čas.
- Pohyb s respektem k vlastnímu tělu.
- Pobyt v přírodě.
- Přirozený pohyb.
Chvíle, kdy nemusíme nic dokazovat ani podávat výkon.
Jenže ani tyto věci samy o sobě nejsou všelékem.
Můžeme se ráno jít vystavit dennímu světlu, protože víme, že podporuje náš cirkadiánní rytmus. Můžeme si připravit výživnou snídani nebo vyrazit na procházku. Ale pokud u toho celou dobu přemýšlíme nad pracovním e-mailem, kontrolujeme telefon nebo nervózně sledujeme hodinky, jestli už jsme venku byli alespoň pět minut, snadno se může stát, že u toho opomíjíme jeden z nejdůležitějších systémů našeho těla – nervový systém.
Naše tělo totiž nevnímá jen to, co děláme. Vnímá i to, v jakém stavu to děláme.
Právě proto věřím, že péče o zdraví není jen seznam návyků, které si během dne odškrtneme. Je to způsob, jakým svůj den prožíváme. Jestli si při jídle opravdu sedneme. Jestli během procházky vnímáme okolní svět. Jestli při cvičení dokážeme alespoň na chvíli opustit všechny povinnosti a být skutečně přítomné.
Právě tehdy totiž zdravé návyky získávají svůj skutečný význam. Nestávají se další položkou na seznamu úkolů, ale způsobem, jak našemu tělu znovu a znovu připomínat, že je v bezpečí.
A právě na tomto principu stojí i moje autorská metoda SUNRISE. Vznikala postupně na základě mých vlastních zkušeností i letité práce se stovkami žen. Nejde o další soubor pravidel nebo dokonalý plán. Je to cesta, která propojuje výživu, biorytmy, nervový systém, vědomou práci s tělem a každodenní návyky tak, aby spolu vzájemně spolupracovaly a podporovaly zdraví jako celek - tělo, mysl i duši.
Některé věci nejdou pochopit. Potřebujeme je zažít.
Za roky práce s klientkami jsem si uvědomila ještě jednu důležitou věc.
Mnoho žen vlastně ani neví, jaké to je cítit se opravdu v klidu. Jaké to je, když tělo nemusí být neustále ve střehu. Když nemusí nic řešit, plánovat ani zvládat.
A není se čemu divit.
Pokud roky fungovaly ve spěchu, tlaku a neustálém výkonu, právě tohle se pro jejich tělo stane normou. Pak je velmi těžké hledat pocit bezpečí, když vlastně ani neví, po čem pátrají. Konzultace a online spolupráce jsou pomocníkem, ale často je to stále hodně o informacích a tu praxi musí ženy odvést sami. Ale jak? Když vlastně neví, co hledají?
Poznají to ve chvíli, kdy si to konečně dovolí zažít.
Najednou zjistí, jaké to je opravdu vydechnout. Jaké to je být přítomná. Jaké to je na chvíli nic nedokazovat. A právě tuto zkušenost si tělo začne pamatovat.
Proto jsem začala vedle online spoluprací pořádat také jógové lekce, kakaové ceremonie, společná setkávání v přírodě nebo víkendové retreaty.
Abych společně se ženami vytvářela prostor, ve kterém mohou na chvíli zpomalit, odložit všechny role, které během dne nesou, a znovu si připomenout, jaké to je cítit se bezpečně.
Protože právě tahle zkušenost bývá často tím prvním krokem ke změně, která nevzniká silou vůle ani tlakem na výkon, ale z pocitu bezpečí a propojení se sebou. A právě proto má sílu od základu proměnit naše návyky a spolu s nimi postupně i celý náš život.
S láskou,
Domi